V diplomové práci se zabývám pracovní metodou a současným fenoménem "zvukové improvizace tvořené v reálném čase". Z perspektivy smyslové, sonické a vizuální antropologie se zamýšlím nad rolí komunikace, smyslů a exprese v otevřeném procesu improvizace. Zaměřuji se na současnou scénu v prostředí pardubického Divadla 29.
V průběhu práce jsem si položil otázku, jaké vztahy panují mezi intuicí a smyslovým vnímáním v otevřeném procesu zvukové improvizace tvořené v reálném čase? Odpověď předkládám prostřednictvím textové a audiovizuální formy. K audiovizuální formě jsem přistupoval z hlediska metod vizuální antropologie - "sensory ethnography" a "sonic ethnography", které metodologicky vytvářejí dokumentární formu s názvem "Esej o volné improvizaci". Při tvorbě audiovizuální eseje jsem reagoval na široké zvukového spektrum a vnímal volné trajektorie mentálních dynamismů lidské mysli. Prostřednictvím objektivu kamery jsem se zapojil do interakce s hráči a v otevřeném procesu imaginace osciloval mezi východisky imaginární reality filmu a imaginární reality improvizace. Prostřednictvím společného dialogu s hudebníky vznikl prostor pro vyjasnění některých specifik v rámci pojmového uchopení improvizace, doplňující audiovizuální a textovou formu diplomové práce. Zaznamenané dialogy v digitální podobě se v procesu postprodukce prolínají se zvuky hudebních nástrojů, rozličných praktik, získanou zkušeností a imaginací, kterou tvoří matadoři improvizační scény jako Thomas Lehn, Martin Küchen, Liudas Mock?nas, George Cremashi, Miro Tóth, Rafal Mazur a další. V dalších tezích se mimo jiné zabývám historickými souvislostmi spojenými s rolí hudební improvizace, zejména se změnami v poslední polovině 20. století. Věnuji se myšlenkovým a metodologickým proměnám na poli hudební improvizace. Rovněž pracuji s prameny a koncepty, které doplňují kontext k uvedeným rozhovorům pořízených v rámci audiovizuálního tvorby.
Vybrané myšlenky, koncepty a jejich souvislosti spojené s hudební improvizací čerpám z literatury od J. Cage "Silence" nebo D. Bailey - "And the story od free improvisation", kde například Bailey odlišuje "ne-idiomatickou volnou improvizaci" od improvizace chápané jako součást jazzu nebo jiných žánrů. Dále se v rámci vizuální antropologie inspiruji teoretickými prameny od Sarah Pink - Doing Sensory Ethnography, Schneidera a Christopera Wrighta - "Between Art and Anthropology" nebo Esejí o vizuální antropologií od Tomáše Petráně.
