Abstrakt:
Tato práce je příspěvkem k poznání raně novověké diplomacie. Konkrétně se zaměřuje na problematiku císařsko-švédských vztahů v 17. a 18. století. V této době putovala na Skandinávský poloostrov více než desítka diplomatických zástupců rakouských Habsburků, kteří byli doprovázeni často početným služebnictvem, šlechtickými společníky, duchovenstvem, jakož i členy rodiny. Ti všichni vytvářeli jasně strukturovaný organismus zahraniční ambasády, jenž byl řízený podle pravidel určujících podobu předmoderního mezinárodního styku. Švédské království bylo v mnoha ohledech pro tyto Středoevropany specifické. Tradičně patřilo mezi nepřátele ve zbrani, vzájemný antagonismus pramenil rovněž z odlišné konfese a určité mentální jinakosti. Stejně charakteristické proto musely být i jednotlivé přístupy, které diplomaté a přičleněný personál volili ke svému prospěchu. Následující text tedy studuje spíše konkrétní taktiky vybraných aktérů raně novověké diplomacie než naplněné cíle v podobě podepsaných smluv a dohodnutých aliancí. Praxe ovlivňující jednání členů císařské ambasády v zahraničí se tak měnila v průběhu času a zkušenosti několika generací se často diametrálně lišily.
