Abstrakt:
Předkládaná stať si klade za cíl analyzovat vybrané osobnosti bulharsko-makedonského obrození z hlediska podob jejich historické paměti. Zvláštní pozornost je přitom věnována „svatým místům“ obrozenské kultury – zejména hrobům a památce s nimi spjaté, jejichž prostřednictvím jednotlivé osobnosti sledované doby fakticky vstupují do historické paměti. Studie v tomto smyslu vymezuje dvě základní typologické skupiny obrozeneckých osobností. Na jedné straně vystupují ti představitelé bulharsko-makedonského obrození, jejichž místo posledního odpočinku je známé, ve své materiální realizaci zachované, a proto v této podobě může působit jako hmotný atribut kolektivní paměti. Na straně druhé je třeba hovořit též o skupině obrozenců původem z Makedonie, jejichž místo posledního odpočinku známo není. Tato dichotomie se spolupodílí na podobě a dynamice národotvorných procesů, jež jsou v bulharském i makedonském kontextu navíc komplikovány rozdílnými interpretacemi obou narativů. Jejich chronologické i tematické disproporce zůstávají i v současné době v mnoha ohledech otevřenou otázkou. Od zažitých modelů vzpomínkové praxe se pozornost dále konkretizuje na mechanismy ritualizované paměti Grigora Prličeva a Kirila Pejčinoviče, konkrétních představitelů obrozeneckého života, kteří za různých okolností dokládají kontinuitu historické paměti.
