Abstrakt:
Detektivní román prodělal za zhruba půldruhého století dynamický vývoj.
V průběhu tohoto období se měnila jak jeho stránka formální, tak i stránka
obsahová. Přesto některé specifické rysy jsou společné pro téměř každou
detektivku: záhada, kterou je zločin popsaný v úvodu vyprávění, v jeho závěru pak
odhalení pachatele a objasnění všech okolností zločinu. Uri Eisenzweig spatřuje
specifikum tohoto žánru i v nedostatku relevantních informací v konkrétním
místě vyprávění, v nemožnosti vyprávět: „Záhada není nic jiného než absence
příběhu zločinu, a právě tato absence vyvolává a zároveň zprostředkovává
vývoj příběhu vyšetřování. Detektivní román zakládá svou vlastní existenci na
nemožnosti vyprávět.“ Vypravěč musí čtenáři distribuovat jednotlivé informace
takovým způsobem, aby záhadu nastolenou v úvodu vyprávění udržel až do
jeho závěru, a aby objasnění záhady bylo logické a překvapivé. Detektivní žánr
je tedy zajímavý i z naratologického hlediska.
Z tohoto důvodu je tato studie zaměřena na analýzu základních narativních
kategorií epického diskursu (vypravěč, postava, čas a prostor) a pokusí se
poukázat na to, jakými způsoby vypravěč informuje čtenáře o fikčním světě.
Vlastní analýza bude provedena na korpusu jedenácti detektivních románu od
dvou autorů, kteří zásadním způsobem ovlivnili vývoj detektivního žánru ve
Francii ve druhé polovině dvacátého století: Georgese Simenona
a Léa Maleta.
